VŽDY JE CESTA aneb Ztracený bílý muž a pochroumaný pes napříč kontinenty
Příběh (nejen) o překonávání překážek a hledání cesty… Byť se děj odehrává v rámci cestování se psem, kterého jsem se kdysi jako pochroumaného ujal a psů i cestování je v příběhu mnoho, tak kniha je o psovi a o cestování vlastně ze všeho nejméně… Předat bych krom jiného především chtěl, jak název napovídá, že vždy je cesta. Vždy je řešení. A že vše je jen otázkou úhlu pohledu a přístupu.
V životě jsem překonal mnoho krizových momentů
V životě jsem překonal mnoho krizových momentů a do světa jsem se vydal doslova na dně, v mnoha ohledech. Byl to v podstatě akt zoufalství, ale současně z nevýhody udělaná výhoda. S Tekýskem jsme během našeho cestování řešili nejedno „nejde“ či „nemožné“. Nemít vůli vidět cestu namísto překážek, doteď jsme ještě ani nikam nevyrazili nebo zůstali viset uprostřed deštného pralesa či na některém z letišť při jednom z odletů, přestupů nebo návratů. Navíc celý příběh jednoznačně dokáže, že se dobro vyplácí. A že vše vždy je jak být má, tedy že vše je v pořádku – že to často v daný moment nevidíme, ještě neznamená, že tomu tak není. Možná to vše někomu zní jako klišé či jako „laciné sluníčkaření“, ale právě náš příběh dokazuje, že je to pravda.
Podělím se i o schopnost nahlížet na věci z různých úhlů či těžit tam, kde mnozí jiní ztrácejí. Ukážu, jak nesmírně důležité je zbavovat se společností vsugerovaných myšlenkových stereotypů, i zkostnatělých představ a naopak neztrácet humor, klid a rozvahu ani v těch nejsložitějších momentech, resp. právě v nich. Snažím se i bourat dle mého názoru škodlivé mýty, předsudky a předpojatosti, napříč generacemi, pohlavími i sociálním, etnickým či náboženským světem nebo vůči tvorům sdílejících naší rodnou planetu, náš společný domov. A pomáhat vnášet světlo na opomíjená témata, jejíž konstruktivní řešení jsou ale v zájmu nás všech. To vše i mnoho dalšího pochopit a naučit se, mně a nejen mně, stálo mnoho. Zdůrazňuji, že rozhodně nejde o poučování či ještě hůře povyšování, ale naopak s veškerou pokorou předávám zkušenosti s plným vědomím, že vyplývají především z mých chyb, nezdarů a pádů. I proto bych byl rád, aby z toho aspoň nějaký užitek mělo co nejvíce lidí, resp. tvorů. A také tím vrátit do Prostoru aspoň něco z toho, co jsem sám obdržel, protože lidí či knih nebo filmů, kteří mi pomohli či jinak inspirovali, je bezpočet. Současně jsem se snažil shrnout i různé rady a postřehy ohledně cestování se psem, protože po světě, doma i na sociálních sítích se na mně neustále obrací hodně lidí.
No a v neposlední řadě si také velmi přeji, abych vás naším příběhem i pobavil či jinak potěšil 😉
Během naší Cesty, která trvala déle, než jsem čekal a neplánovaně na třech kontinentech, jsme žili i zcela odlišným způsobem života (nejen co se týče lokalit, ale především s ohledem na podmínky a okolnosti), tedy byli i obklopeni absolutně jinými lidmi, činnostmi a energiemi i problémy (současně však vše bylo v mnohém totožné). Takže nejen díky zcela rozdílným civilizacím jde o vyprávění, složené ze čtyřech povídání, z totálně odlišných světů – tří rozdílných zemí (Peru, Thajsko, ČR), i o srovnání 4 různých světů (ČR představuje 2 světy, před Thajskem = pracovně v turistickém centru Prahy, i po Thajsku = báječný statek na samotě mezi koňmi a dalšími zvířecími kamarády), tedy i čtyř zcela rozdílných způsobů života.
Vítejte v našem peruánsko-evropsko-thajském příběhu, který je i není o dvou stárnoucích/nestárnoucích bláznech toulajících se po světě 🙂
„ŽIVOT NENÍ O ČEKÁNÍ, AŽ PŘEJDE BOUŘKA, ALE O UČENÍ SE TANČIT V DEŠTI“. Vivian Green
Dospělácká verze příběhu se stala během tří let bestsellerem, v návaznosti na její vydání jsem uspořádal sérii veřejných vystoupení, kterou zastavily až lockdowny během covidového šílenství. Tehdy jsem se sbalil a se svou smečkou adopťáků vyrazil do divočiny polárního kruhu, kde žijeme dodnes. Knihu také namluvil oblíbený herec a můj blízký kamarád Václav Vydra jako audioknihu a pro zájemce je dostupná i elektronická verze. Více zde: (odkaz na sekci Knihy)
Autoři knihy: Teky Tequila a Honza Drobný
Honza: Zjizvený tulák s foťákem v ruce a srdcem, duší, sluchem i zrakem dokořán. S darem pozorovat a potřebou i nutností hledat…, a vše sdílet. A jak řekl kamarád – vlastně je to i antropolog amatér. A všichni po celém světě se shodují, že ke všemu i blázen 😉
Tekýsek: Zachráněný bojovník, zachraňující a ochraňující nejen svého pána, od Machu Picchu až po Bangkok. Obrovský milovník života a spoluautor celého projektu a také komediant 😉
Naše kniha má podtitul „Příběh (nejen) o překonávání překážek a hledání cesty“, i se jí kromě mnoha jiných line přesvědčení „nejde je jen výmluvou“. A obojím začal i náš společný život. Když jsem měl možnost si vzít Tekýska, odmítl jsem to s tím, že to nejde. Až když jsem viděl, že ani nový domov mu štěstí nepřinesl, tak jsem si ho vzal a šlo to… Mimochodem stejně jak jsem to vyjádřil v rámci mých charitativních aktivit – když nemůžeš pomoct sám sobě, pomáhej „aspoň“ druhým a uvidíš…, tím nic nezkazíš, jen získáš… Já získal! 😉
O našem vztahu a přístupu hodně také hovoří, jak jsem jeho fanoušky na FB informoval o úmrtí:
Tekýsek včera v 18h odešel. Symbolicky v den narozenin mého prvního vysněného psa a přesně týden před naším společným TV vystoupením, které spustí vše v čele s naší knihou. A zhruba na své narozky (ujal jsem se ho v březnu, cca v jeho roce) a na 10té výročí, co jsem se ho ujal.
Není ale důvodů truchlit, právě naopak:
- odešel po nesmírně bohatém životě. Miloval a byl milován. Obojí na plné pecky 😉
- Už tedy nemusí bojovat, ani ho nic nebolí. Celý svůj život bojoval – nejdříve se špatnými lidmi, než se ke mně dostal, díky čemuž měl i svůj pohybový handikep a bolest, následně celý zbytek života (více jak 10 let) s rozšiřujícími se / navazujícími pohybovými hendikepy, k závěru i s rakovinou a prostatou.
- Nyní je na zaslouženém odpočinku. On mě totiž vždy ochraňoval a zachraňoval, byl mým strážným Andělem a to mi věřte, že musela být faaaaakt fuška! Jsem proto rád, že jsem došel do fáze, kdy jak věřím, toho už není třeba a také proto už mohl s klidem v duši i srdci odejít.
- Podařilo se mi jeho odchod zvolit ve správný čas, ani brzy, ani pozdě. Někteří páníčci nechají své psy trápit, jen proto, že je nechtějí ztratit. To jsem nedopustil. Na druhou stranu jsem mu dopřával šanci bojovat a být se mnou jak nejdéle to šlo. Připomínám, že v roce 2013 jsme spolu odcestovali do Peru a již tehdy byli veterináři si „jistí“, že tam zůstane a že mu tak zajistím pohádkový závěr života. Vrátil se po 8 měsících mladší a v lepším stavu než jsme odletěli, abychom tady následně během roku a půl spadli do ještě horšího stavu, z čehož pramenilo i velmi pochroumané mentální zdraví, z toho zas to fyzické, nás obou. Prvně mi tehdy bleskla hlavou myšlenka na uspání. Cesta do Thajska tudíž byla zcela „tutová“ jakožto Tekýskovo „nashledanou“. Po skoro roce se vrátil opět mladší a zdravější než před odletem 😉 A po půl roce zde mu objevili rakovinu plic a hovořili max. o týdnech. Dal to 8 měsíců, přestože jsme současně spolu mnoho nocí probděli i díky metastázím na prostatě, resp. kvůli venčení.
- Nyní už je někde přede mnou napřed (opět) a jistě si to tam tradičně náramně užívá a ví, že se zas setkáme. Že vše má svůj smysl, i důvod a že vše je v pořádku, jak být má. Co Pánbůh řídí, dobře řídí. Tohle vše a mnohé další vždy věděl mnohem lépe než já a i tím mi byl velkým učitelem. Zdaleka nejen tím… A tak jako moji předešlí pesani (Ronuška, Codýsek, Heartík) měli svou duši v něm, vím, že i on už nyní je někde nějak kolem mne, že nečeká jen na „až jednou“. A bude i tak na mně nadále dohlížet 😉
- Věřím, že i tím naplňoval a nadále naplňuje svůj Osud a Poslání. Tudíž, že odešel šťastný a to mu už zůstane 😉
- Loučili jsme se spolu doma, na milovaném statku a v náručí. Odříkal jsem i pár manter, ale víceméně to bylo zbytečné, protože tak krásný, ryzí a čistý charakter jistě šel do krásna! 😉
Život mi několikrát zachránil i tím, že jsem zůstal především kvůli němu, když jsem chtěl vše vzdát. A také jsem byl výrazně opatrnější a zodpovědnější ve světě, protože co by si tam někde v Latinské Americe sám beze mě počal, kdyby se se mnou něco stalo… Nebo když jsem byl ve stavu, že jsem nebyl schopen, ani ochoten žít…, musel jsem jít s ním ven a to vždy bylo prvním impulsem vše „rozchodit“. Což mi vždy náramně zlepšilo i zdraví fyzické. Jsem přesvědčený, že život a zdraví mi zachránil mimo jiné i tím, že jeho rakovina nebyla nic jiného, než vše, co ze mě nasával a nějakou měrou snímal – všechny ta trápení, deprese, starosti a jiné negace. A věřte mi, že jen my dva víme kolik a jak moc strašných jich bylo! Zažili jsme toho spolu opravdu dost. A také mnoho krásného a obohacujícího. Rozdával radost a díky svému odkazu (www.vzdyjecesta.cz) rozdávat i nadále bude, nejen radost… Ale i inspirace, motivace, poučení… Byl zcela čistá duše s obdivuhodnou povahou (a také komediant 😉 ), díky čemuž pomáhal už dávno předtím, než na stará kolena složil zkoušku asistenční psa, canisterapeuta. Jezdil se mnou do dětských domovů, za zdravotně či mentálně postiženými, zachránil se mnou u nás i ve světě několik zvířat (koťata, králíka, pejsky…). A navíc díky němu je má chystaná kniha zajímavá, díky němu má celý příběh zcela jiný význam a hodnotu, než kdyby šlo jen o „blázna toulajícího se světem“. Věřím, že i díky tomu kromě všech jiných přínosů i vydělá peníze – mně i charitativním partnerům. A tak mě i v tomto ohledu doslova zachrání, protože mi v rámci něčeho co mě baví a naplňuje zajistí i materiální existenci, když už holt žijeme v tom materiálním světě… I mi pomůže naplnit různá přání a sny 😉 Čímž mě i světu bude sloužit ještě dlouho po té, co už se mnou není.
Můj nejhlubší respekt, úctu a obdiv, bombarďáku! Tohle vše a mnohém více dokázat coby „němá tvář“, před tím se opravdu hluboce a upřímně klaním.
Děkuji Ti za vše, parťáku nejvěrnější a nejoddanější. A zdaleka nejen za sebe…!!! Připojuji Psí modlitbu s tím, že se mi ji jak věřím, podařilo naplnit. A sdílím i jako inspiraci pro vaše psí a zvířecí, ale nakonec i nejen zvířecí kámoše a jinak blízké tvory…
V textu chybí, co jsem si tehdy neuvědomil – odešel skoro na den přesně rok po našem návratu z Thajska (zemřel 10. března, vrátili jsme se 7. března)
Tekýskův pohřeb plný „nádhery a smíchu“ 😉
Jak jsem slíbil, tak činím (týden od oznámení o jeho odchodu) a hned na úvod předesílám – žádné truchlení prosím! On by si to nepřál, ani já… Věřte, obrečel jsem ho značně a jak mi píšete, tak i vy… Ale jak jsem opakovaně uvedl, smyslem mých statusů (obecně) není rozhodně rozesmutňovat, ale právě naopak. Jasně, v tomto případě odešel někdo velmi milovaný, milující a zcela výjimečný. Je na místě plakat. Ale hlavně ho uctít. Což ideálně znamená jednat dle jeho povahy a přání. A Tekýsek miloval život, zábavu, veselí, akci… celý páníček 😉 V Thajsku se mi moc líbily buddhistické pohřby, které trvají 2-3 dny, konají se v areálu chrámu a kromě mnichů vykonávajících patřičné obřady na místě mají „mejdan“ i desítky příbuzných. Jedí, pijí, veselí se… , oslavují život 😉 a loučí se s milovaným. To se mi moc líbí a v tomto duchu jsem pojal i pohřeb Tekýska. S mým nejlepším kámošem již od narození, nepokrevním bráchou Honzou, který mi pomohl i vykopat hrob, protože jsme šli až do skály. Ale především jsme celý ten den, až na moje výpadky, skutečně pojali jako oslavu Tekýska, k čemuž patřilo i vzpomínání na jeho nejvtipnější historky, u kterých jsme se skutečně srdečně zasmáli 😉 A tomu by byl moc rád, dělal by to svoje Wauuuwwauuuuu protože by věděl, že se mluví o něm a bavíme se 😉 A věřím, že to slyšel a viděl i nyní…
Dodávám, že přestože celý víkend byl pro mě samozřejmě velice těžký (nejen kvůli parťákovu odchodu), tak na druhou stranu vlastně i radostný. Protože se mi podařilo trefit snad na hodinu přesně JEHO ČAS (o den dříve, upřel bych mu možnost ještě bojovat, o den později, už bych si vyčítal, že trpěl) a protože jsem pochopil i proč odešel a co mi i tím předal… A také mě obrovsky potěšilo, kde a jak jsme ho pohřbili, i vaše reakce a mnoho dalšího souvisejícího, co celé události dalo vyšší smysl, význam i hodnotu. Čímž to krásně dovršilo, i podtrhlo jeho život a odkaz. Přikládám i fotku Tekýska s Dorinkou, pořízenou pár dnů před jeho odchodem, kousek od místa kde je nyní pohřbený a kterou jsem si tehdy vnitřně nazval „výměna stráží“ a která předchází dojemné fotce z pohřbu, na které se s ním Dorinka loučí. Co se týče hrobu jako takového, tak kamení jsme zasypali hlínou, aby až zaprší (což nastalo dnes, děkuji) ta hlína natekla do mezer a dotvořila tak pevnost celé „mohyly“. Ještě vše dočistím a vymyslím, jak nechám vyrobit a na hrob umístit nějakou formou naše „logo“. Tedy obrázek, který mám i zde na fb či webu a které jsem si nechal i vytetovat na srdce, protože nás opravdu naprosto věrně vystihuje. Hrob je umístěn kousek od borovice, kde jsme spolu sedávali (Slapy těsně v zádech) a zde jsou po něm ještě i okousané klacky 😉 Na celém světě jsem se nesetkal s více oddanými, milujícími a osvícenějšími milovníky zvířat (a šťastnějšími zvířaty) než zde, na statku, kde mám tu čest již mnoho měsíců pobývat coby „zapojený host“. A kde jsme i s Tekýskem strávili přenádherné chvíle, kde dodýchal a kde pracuji na své knize a celém projektu. Proto jsem se rozhodl ho zde pohřbít a moc děkuji majitelům Martině a Vaškovi. Je nám oběma s Tekýskem skutečnou ctí a radostí!;-) Zabalil jsem ho do ručně tkaného roucha Inků a přidal jsem jeho oblíbené hračky, i moje nejoblíbenější duchovní předměty v čele s buddhistickou meditační málou z Thajka. Takže má u sebe i předměty z našich cest. Naopak vodítko a obojek jsem mu tam nedával, protože ty skoro vůbec nepoužíval 😉 A jeho úplně nejoblíbenější hračku, kterou jsem mu 2 dny před odchodem koupil zas novou (má být nezničitelná, ale brouček jich zničil bezpočet 😉 ) a do které se už ani pořádně nepustil, tu mám naopak já v autě, společně s dalšími oblíbenými předměty mých milovaných.
Pes stojí po boku člověka v bohatství i chudobě, ve zdraví i v nemoci. Když vanechladný vítr a sníh divoce poletuje, neváhá spát na studené zemi, jen aby byl nablízku svému pánovi. Olizuje ruku, která nemůže nabídnout potravu, olizuje šrámy utržené při střetu s drsným světem. Stráží spánek žebráka, jako kdyby šlo o prince. (George Graham West)
„Člověk, který jde s davem, se obvykle nedostane dál než samotný dav. Ovšem člověk, který kráčí sám, se může dostat na místa, na kterých ještě nikdo nikdy nebyl.“ (Albert Einstein )
„Nezměníme karty, které nám byly rozdány. Jen to, jak budeme hrát s tím, co máme v ruce.“ (Randy Pausch)
„Naše zkušenosti nejsou ani zdaleka neomluvitelnými hříchy nebo něčím hrozivým. Vyjadřují naší karmu a způsob, jak se k nim stavíme, potvrzuje naší vyzrálost.“ (lama Ole Nydahl)
“Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, směřuje přes všechny dálky hlavně k sobě samému.“ (Jan Werich)
„Každý z nás jsme zdrojem svých vlastních problémů! A jsme i zdrojem svých vlastních řešení!“ (Zdeňka Jordánová)
„Hlupák, který ví, že je hlupák, se může stát moudrým, ale hlupák, který se považuje za moudrého, si skutečně zaslouží své jméno.“ (Buddha Šakjamuni)
„Až někdy budeš soudit moje žití, obuj si moje boty a přejdi moji cestu, projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažij moji bolest, radost, projdi roky, které jsem prošel já, zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopl já. Za každým vstaň a jdi dál, tak jako já… A až potom můžeš …..soudit moje chování a tvrdit, že mě znáš..“